Trojská 230/96, 171 00 Praha 7 - Troja, tel.: +420 284 691 121, e-mail: info@mctroja.cz

Úvod » Městská část » Zajímavosti

Z publikace Slavné stavby v Praze-Troji

 

Petr Krajči (ed.)

Tomáš Drdácký

Ludmila Hůrková

Patrik Líbal

Eva Semotanová

Filip Šenk

Pavel Vlček

 

Krajina „na konci Prahy“ Troja, ves se zámkem na pravém břehu Vltavy, severně od Císařského ostrova, druhdy (již roku 1197) slula Ovenec Zadní i Horní (Svrchní). Vede sem starší silnice z Libně hořejší přes Kobylisy, nová silnice Povltavská z Libně dolejší a kratší cesta z Bubenče od Císařského mlýna přes ostrov téhož jména; však jest tu málo stínu, jako bohužel posud na mnohých cestách v okolí Prahy, a třeba jest se převážeti. Podobně z Holešovic sem se dostaneš po přívoze.

František Ruth, Kronika královské Prahy, 1904

 

U Veliké řeky

Lidé v Troji žili, pracovali a umírali již v pravěku. Týká se to především hradiště Na Farkách, místa, které si pravěcí lidé – vzhledem k blízkosti vody a kvalitě půdy i dostatku hlíny na výrobu keramiky – zvolili k obývání již v pozdní době kamenné. V místě, kde stojí usedlost Kazanka, bylo objeveno sídliště z mladší doby kamenné, východněji bylo odkryto větší sídliště knovízské kultury, u usedlosti Černohouska – dnes uvnitř areálu ZOO – byly objeveny pravěké popelnicové nádoby, v Podhoří pak pozůstatky halštatské kultury. Nejdéle souvisle osídlené zůstávalo hradiště Na Farkách.

 

Hradiště „Na Farkách“ 3400 – 600 př. n. l.

Přírodní podmínky v Troji byly pro život člověka více než příznivé, přesto pravobřežní Troja nepatřila v pravěku k nejvíce osídleným oblastem Prahy – protější bubenečský a suchdolský prostor však býval obydlen mnohem intenzivněji. V poloze „Na Farkách“, strategicky výhodně umístěné nad tokem Vltavy, se již v pozdní době kamenné – středním eneolitu (bádenská kultura s pozdními prvky předřivnáčského osídlení – přibližně 3400–3000 př. n. l.) usídlili lidé. Výrazná ostrožna s dalekým výhledem, ležící nedaleko od západních výběžků bohnického sídliště vysoko nad tiše plynoucí řekou, přímo lákala k osídlení. Nevelká, čtvercová, rovná plocha o rozloze zhruba jednoho hektaru je dodnes přístupná pouze z východní strany – ze severu, z jihu a ze západu od řeky je chráněna strmými srázy. Zhruba tři tisíce let před naším letopočtem představitelé tzv. protořivnáčského stupně bádenské kultury, někdy nazývané kulturou s kanelovanou keramikou, do sprašového podloží ostrožny zahloubili své objekty. O jeden a půl tisíce let později, v závěru starší doby bronzové (1800– 1700 př. n. l., v období věteřovské kultury, zde vznikla osada bráněná na východní straně dvěma liniemi opevnění. Vnější, zřejmě kůlová palisádová hradba obepínala mnohem větší plochu, než je ostrožna. Základem vnitřní hradby, uzavírající vlastní ostrožnu, byla ze z nasucho kladených kamenů, doplněná vnějším valem.

Nejvýznamnější osídlení pochází ze starší doby železné (550–450 př. n. l.). Archeologickým výzkumem v letech 1966–1973 byly na ploše kolem třiceti pěti hektarů objeveny pozůstatky pěti osad a pohřebišť z různých období pravěku – prostor těchto osad dnes překrylo většinou sídliště Bohnice. Právě v období mladší fáze bylanské kultury starší doby železné bylo obnoveno hradiště obehnané mohutnou palisádou z dřevěných kůlů, zapuštěných do základového žlabu, hlubokého půl metru. Opevnění bylo vedeno po obvodu ostrožny – s výjimkou západní strany, ukončené strmým srázem nad Vltavou. Na východní, nejlépe přístupné straně byla mohutná palisáda zdvojena. V období mladší bylanské kultury – okolo 600 př. n. l. – tu bylo obnoveno hradiště obehnané palisádou. Kromě obytných staveb zde tehdy vyrostly výrobní objekty, zásobní jámy a hliniště. V pozdním bylanském období se osada rozrostla daleko za hranice opevnění, které zaniklo.

Hradiště bylo ještě v druhé polovině minulého století součástí obdělávaných polí, později byla lokalita – známá také jako „Farky“ nebo „Nad Podhořím“ – na východní straně poškozena při stavbě panelového sídliště. V současnosti je tato archeologická památka v majetku Botanické zahrady a je upravena jako archeologický skanzen – archeopark, který však slouží pouze k občasným akcím. Nově vyrostla palisádová kůlová hradba, jejíž součástí je náznakově rekonstruovaná vstupní brána. 

Středověká ves

Obyvatelé Zadního Ovence, pozdější Troje, se zabývali především rybolovem a řemesly, těžili říční písek. Věnovali se samozřejmě zemědělství a navíc řeka přinášela úrodné náplavy, v nichž se dařilo zelenině a ovoci. Asi od 15. století pracoval na břehu Vltavy mlýn. Hospodářské dvory – a později viniční usedlosti – se rozložily na jižních a západních svazích mezi řekou a bohnickým návrším.

Prosluněné stráně nad trojskou nivou, obrácené k jihu, vybízely k pěstování vinné révy od středověku – počátky vinařství zde spadají pravděpodobně již do 13. století, kdy Zadní Ovenec náležel k majetku kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Osídlení, doložené především dvěma hospodářskými dvory, se formovalo nejspíše východně od pozdějšího trojského zámku. Asi v 17. století vznikla poblíž Zadního Ovence po proudu řeky osada Podhoř – dnešní Podhoří. Dostupnost Zadního Ovence nebyla v minulosti jednoduchá. Rekonstrukce historických místních i dálkových cest je velmi složitá, lze však předpokládat využití brodů přes přilehlé ostrovy a plavbu čluny, především přes vltavská ramena u Císařského a Trojského ostrova. Cesty říční nivou po pravém břehu Vltavy ohrožovaly povodně, bezpečnější byl přístup seshora – ze severovýchodu přes Kobylisy či od severu úvozy v prudkých stráních. Podrobněji je poměrně hustá síť  cest na katastru Troje zachycena teprve na mapách prvního vojenského mapování ze druhé poloviny 18. století.

Pro život v této příměstské osadě byla řeka důležitou konstantou a vltavské ostrovy v bubenečské kotlině nedílnou součástí jejího života. Císařský ostrov je dodnes vnímán jako přirozená součást Troje, avšak nikoliv z pohledu správního členění města. Jeden z největších ostrovů na území současné Prahy se v minulosti nazýval též Velký a název Císařský získal koncem 16. století podle císaře Rudolfa II. V 17. až 19. století byl označován také jako Purkrabský, protože k majitelům ostrova patřil i nejvyšší pražský purkrabí. Vede přes něj cesta z Troje do Stromovky, bývalé královské lovecké obory, a dále do středu města.

Až do doby regulace řeky mezi Stromovkou, Holešovicemi a Trojou přírodní koryto Vltavy meandrovalo. Skupina ostrovů mezi Předním a Zadním Ovencem – dnešním Bubenčem a Trojou – výrazně měnila svůj počet a tvar, vytvářela se nová vltavská ramena, zejména vlivem častých povodní. Mezi Císařským ostrovem a trojským břehem existoval poměrně rozlehlý ostrov Trojský, nazývaný tak od konce 18. století. Z menších ostrůvků jsou známé například Ráček a Řádky, které s Trojským ostrovem posléze splynuly a byly přeměněny v louky, a ostrov Nesetý či Nesejtko. Na ostrovech se sklízelo seno a vrbové proutí. Mlýnská strouha, která oddělovala Trojský ostrov od pobřeží Troje, vedla od mlýna a později i trojského pivovaru k samotě Bosna v Podhoří. Celá oblast vltavských ostrovů a ostrůvků byla regulována na přelomu 19. a počátkem 20. století při výstavbě plavebního kanálu a Trojského zdymadla, Trojský ostrov se stal součástí pravého břehu Vltavy později – po postupném zavážení říčního ramene od poloviny minulého století.

Publikováno: 29.01.2018